Kamarádi z Offroaders doma nevydrží. Na letošní léto si naplánovali mimo jiné cestu do Pobaltí, do zemí, které se vymanily z ruské okupace a staly se členy EU. Ale u nás se o nich ví málo nebo vůbec nic. Naším cílem je poznat Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Chceme vidět důležitá centra, památky a trochu se i toulat přírodou. Jsme připraveni, všichni načerpali vědomosti z bedekrů a internetu. Zajímavých cílů máme na dva měsíce a ne jen na plánovaných 16 dnů.
Z Čech vyjíždí 7 posádek většinou s bohatými zkušenostmi z minulých výprav a s expedičními vozy různých značek. V naší malé koloně je Toyota LC 80, Nissan Terrano, Mercedes ML, Opel Campo, Toyota Hilux, Jeep Grand Cherokee a také jedna statečná Škoda Octavia 4x4, připravená na expedici a se střešním stanem. Všechny posádky jsou vybaveny na cestu tak, abychom byli úplně samostatní a nebyli jsme odkázáni na výdobytky civilizace, ale jsme rozhodnuti, že ochutnávka specialit v místních hospůdkách bude nezbytnou součástí poznání. Každá posádka počítá i s nevlídným počasím, které se u nás toto léto opravdu nevyvedlo a tam to asi nebude lepší.
Vyrážíme 15. července směr Varšava – Suwalki s cílem přespat někde v Polsku a následující den přejít do Litvy. Cesta polskými silnicemi je úmorná a částečně připomíná lehký offroad. Na nesčetných místech jsou výluky, objížďky, jízda na semafory, ve vozovce jsou díry a vyjeté hluboké koleje, ale je vidět, že Poláci využívají peněz z EU opravdu na stavbu silnic. Kolona se ten den posunuje průměrnou rychlostí cca 60 km za hodinu a tak neplníme úplně časový plán cesty a již po projetí Varšavy začínáme hledat nocleh. Kempujeme po krátkém hledání u slepého ramena malé říčky asi 80 km za Varšavou. I když máme proti plánu dluh asi 150 km, jsme rádi, že už se netlučeme dál a jsme na příhodném místě o samotě a přitom jen dva kilometry od hlavní silnice.
Následující den pokračujeme na hranice Litvy, a tam začíná poznávací expedice. Jsme domluveni, že plán není nic pevného a každý den budeme volit aktuální cíle. Podle počasí se rozhodneme, zda budeme k severu pokračovat podle pobřeží nebo vnitrozemím. První den dojedeme v Litvě až k lázeňskému městečku Birštonas, kde nacházíme příjemné místo na kempování u přírodního jezírka nedaleko řeky Nemunas. Je krásný večer, koupeme se a lebedíme si u vody při zapadajícím slunci.
Příští ráno míříme západně k městečku Trakkai. Chceme zde navštívit proslulý vodní hrad, který vznikl za válek s Křížovými rytíři. Návštěva hradu a posezení u jezera stojí za to. Poprvé zde ochutnáváme místní specialitu s názvem Zepellin, což je plněný bramborový knedlík velikosti malé vzducholodi, litevsky slizký.
Směr dalšího postupu volíme k baltskému pobřeží, k městu Klaipeda. K dálnici, která vede z Vilniusu do Klaipedy se díky navigační nepřesnosti přibližujeme po prašných okreskách. Ale zase vidíme litevský venkov v jeho pravé podobě. Dojeli jsme na dálnici a mineme město Kaunas. Pavel z Hiluxu hlásí možnost nalezení pokladu. Pokladem se rozumí schránka s odkazy a věcmi, označená GPS souřadnicemi (www.geocaching.com), kterou na daná místa umisťují většinou místní nadšenci. V pravidlech geocachingu je, že schránka musí být minimálně 100m pěšky a musí být na hezkém místě. V Litvě a v Lotyšsku to poklady splňují, ale v Estonsku jsou i na silničních odpočívadlech, čili nic moc.
Poklad je uložen ve skanzenu u města Rumšiškés a fakt stojí za podívání. Nalezli jsme zde starobylé dřevěné stavby, echt historickou krčmu, větrné mlýn, statky a usedlosti, které byly restaurované tak, jako kdyby zde ještě žili původní obyvatelé. Prohlídka nám zabrala několik hodin a den se nachýlil. Pokračujeme zpět na dálnici a po asi 100 km už hledáme místo na kemp u jezera Lukstas. Už na druhý pokus objevujeme pěkné místečko. Je docela zima a jezero je mělké, přesto se koupeme ve světle zapadajícího slunce. Večer jsme poseděli u táboráku, úplná idylka. K ránu trochu sprchlo.
Další den jedeme dále k pobřeží k městu Klaipeda, které si krátce prohlédneme a pokračujeme trajektem na poloostrov Kurská kosa. Je to jeden z nejdražších trajektů, kterým jsem jel. Vychází asi na 2Kč/m vody v horizontálním směru. To není lidský, když 300m vody je za 540Kč. Jo a pickupy jsou „gruzaviky“ a platí dvojnásobek normální taxy. Poloostrov je po souši přístupný pouze z Kaliningradské oblasti, kterou si ponechali Rusové tak nám nic jiného nezbylo. Platíme a za čtvrthodinku jsme na Kurské kose, což je úzký proužek země a písku, porostlý borovicovými lesíky a s písečnými dunami. Táhne se přes 100 km podél pobřeží a vytváří s ním Kurský záliv. Je to příjemné místo na rekreaci.
Vystupujeme na nejvyšší duny cca 60 m vysoké. Rozhled je odtud na všechny strany a stojí zato. U městečka Nida platíme pokutu za rychlou jízdu, prohlížíme si ho a kempujeme v dobře vedeném kempu nedaleko. Nad ním na kopci jsou velké sluneční hodiny, které dělal člověk ošlehaný energetickými větry esoteriky. Fakt stojí za vidění. Chcete si užít týden dovolené? Jeďte do Nidy.
Ale my se další den už plavíme zpět a jedem podél pobřeží dál. Na trajektu se seznamujeme s litevskými manželi, kteří se k nám přátelsky hlásí, hovoří slušně česky a líčí nám, jak žili několik let v Praze. Kladou nám dotazy typu: „a Hradčana ještě stojí?“.
Počasí nám přeje, je teploučko a tak zbude čas i na koupání v moři, které má na Balt fantastických 20 stupňů.
Jedem severně do vnitrozemí, do oblasti rezervace u jezera Plateliai. Ne se kochat přírodou ale navštívit bývalou jadernou raketovou základnu sovětských ozbrojených sil. Základna a jedno její silo bylo zpřístupněno a návštěvníci jsou zde prováděni jako na hradě. Zařízení moc nezbylo, ale dostanete se pod zem do betonových bunkrů a můžete prolézt až do raketového sila, ze kterého měla raketa startovat z hloubky 30 m pod zemí. Rozměry objektu a vnitřní atmosféra je skličující a zároveň fascinující. Po prohlášení průvodkyně, že základna byla naposledy aktivována v srpnu r. 1968 a když jsme si domysleli, kam asi byly rakety namířeny, nás trochu mrazilo. Ale i to patří k zážitku.
Pozdní oběd v hotýlku u jezera se trochu protáhl, protože obsluha nekomunikovala jinak než litevsky a tak nezbylo, než použít k výběru jídla Pavlovovu metodu. Necháte si předčítat jídelní lístek v místním jazyce a když se vám spustí sliny, dané jídlo si objednáte. Jen kdyby obsluha tolik nemrhala naším časem.
A už míříme zpět k pobřeží. Zvolili jsme prašné silničky a dojeli až na Lotyšské hranice. Bohužel tam byla (uprostřed vesnice) železná vrata jak do fabriky a tak jsme museli kousek zpátky a přes oficiální přechod. Na hraničním přechodu vzniká malý problém, když Hilux chce nejprve střešním stanem zvýšit střechu celnice a pak zapadá kolem do kontrolní jámy. Celnice se nejdřív chytají za hlavu a lomí rukama, ale když vidí, že se nic tak hrozného nestalo, upraví si uniformy a vrátí se jim úsměv. Za chvilku jedeme dále.
Protože se blíží večer, míříme na pobřeží, do ptačí rezervace u města Pape a rychle nacházíme nejprve parkoviště u majáku a pak pěkné místo na přespání v dolíčku za dunami pár desítek metrů od nekonečné přírodní pláže. S příchodem tmy přicházejí též komáři a tak z dolíčku někteří přejíždějí o 100 m dále k majáku na svah nad mořem, kde profukuje svěží vítr a komáři nejsou. Uleháme v pohodě ale po půlnoci přichází opravdová severní bura. Silně prší a z větříku je vichřice, která cloumá autem několik hodin. Ti co zůstali v dolíku, jsou v pohodě.. Ráno se necítíme moc odpočatí, ale jedeme dále Lotyšskem směrem na město Liepaja. To je starobylý přístav, z jedné strany omývaný Baltem a z druhé jezerem Libau. V Liepaja projdeme tržiště, mají tu to co u nás, až na ten jantar. Prohlédneme si centrum a starobylý kostel, k obědu ve stylové restauraci ochutnáme další místní speciality a vyrážíme dále podle pobřeží na severovýchod do vnitrozemí, protože naším dalším cílem bude Riga. Po cestě si ještě dáváme kávu v Kuldize, kde mají nejširší vodopád v Lotyšsku. Má na šířku víc jak 250m. Akorát jsme ho nemohli najít, protože je vysoký jen 80cm.
Jízda hlubokými lotyšskými lesy je zážitek sám o sobě. Jedeme desítky kilometrů vysoce vzrostlými lesy, ve kterých si člověk může připadat jak v katedrále. Provoz na silnici je minimální. Odbočujeme do lesů podle turistických značek a hledáme zajímavá místa a kemp pro tento den. Zpočátku se nedaří nic vhodného nalézt, ale pak najdeme kemp na louce u řeky. Nedaleko je nejvyšší vodopád v zemi. Držíme se při zemi a obdivujeme 1,2m vysokou peřej. Nejsme zde sami, jsou tu již tři stany domorodců a několik aut. Louka je ale rozlehlá a pro všechny místa dost. Příjemný večer s koupelí v řece je v noci obohacen o diskotéku na straně u zaparkovaných místních aut. Po půlnoci je to přešlo a ráno jsme na louce sami, zmizeli i stany.
Vstáváme do slunného dne a vyjíždíme směr Riga. Mineme letoviska a dači v Jurmale a vjedeme do historického centra Rigy, o kterém již každý z nás četl a hodně slyšel. Prohlídka staré Rigy a nejbližšího okolí stojí za to, jen by nemusela být zakončena lijákem. Viděli jsme několikasetleté stavby, presidentský hrad, kostely a katedrálu, ale také romantické parky a muzea. Město je různorodé, každá ulička na nás dýchne trochu jinak, to jak se zde střídali dobyvatelé a měnil se ráz města. Ke každému období zde najdeme plno němých památek i na dobu nedávnou, včetně připomínek v duchu: „ jak Lotyš Rusa vyhnal“ .
V pozdní odpoledne se vymotáme z Rigy, nalézáme napojení na E67 a přímo na sever pokračujeme směrem k Estonsku. Hledání kempu je tentokrát obtížnější. Oblast za Rigou je hustě obydlena a na divoký kemp v přírodě musíme zapomenout. I tam, kde se honosí mezinárodním označením camp, nalézáme nepěkné prostředí a staré chajdy a přitom leje a leje. Ale konec dobrý, všechno dobré. Nedaleko silnice u jezera Dunezers stojí motel jak z ruské pohádky, srubová stavba úctyhodných rozměrů, celá z mohutných hrubě tesaných klád, s tradiční střechou ze silné vrstvy rákosu. Tři posádky zůstávají zde v komfortu a ostatní popojíždějí do kempu o kilometr vedle. Koupelna, široká postel a útulná restaurace v motelu přijdou vhod a ani v kempu to není špatné.
Ráno se znovu setkáváme a po hodince jízdy překračujeme hranice do Estonska. Míříme na město Parnu, vyměňujeme již počtvrté eura za další místní měnu a pokračujeme dál navštívit estonský ostrov Saaremaa přes přístav Virtsu. Je pošmourně a co chvíli prší, ale kdo nepozná v Estonsku ostrovy, nepozná celé Estonsko. Ostrovy a ostrůvky v Baltu tvoří značnou část území. Trajekt nás převeze na ostrov Muhu, kde navštěvujeme vesničku Koguva, skanzen až 300 let starých usedlostí, ve kterých normálně žijí lidé.
Z Muhu přejedeme po hrázi na větší strov Saaremaa. Severní cestou projíždíme ostrovem až k útesu Panga Pang, u kterého kempujeme na břehu moře. Večer v dálce vidíme světla a odhadujeme , zda jsou to další ostrovy nebo už břehy Finska. Od moře vydatně fouká ale nám je u táboráku příjemně a to i proto, že nás hřeje výborné šampaňské „Carskoje Zolotoje“ , kterého jsme si cestou pořídili slušnou zásobu. I s tmou to není tak hrozné, trvá asi jen hodinu mezi 1 a 2. ranní.
Druhý den si prohlédneme útesy u majáku a vyrážíme na jih do Kuresaare, hlavního města ostrova. Po cestě se v GPS objeví poklad, tak odbočujeme na lesní cestu, která nás k němu má dovést. Cesta je stále lesnější a lesnější a Standa ze Škodovky už má starost, jestli projede. Nakonec jsme se vyloupli na silnici u jezera Karujarv a bez problémů dojeli do města. Jo a poklad jsme našli.
V Kuresaare navštěvujeme hrad, zrovna je tu svatba, tak to máme se vší parádou, a obědváme ve stylové restauraci málem na stříbře.
Z Kuresaare jedeme na severovýchod. Navštěvujeme 4000 let starý kráter od meteoritu. A že není moc vody (i když prší), vidíme mírné zvýšení dna uprostřed kráteru, vzniklé efektem zavření se hlíny po dopadu, podobně jako se voda zavírá za kapkou. Fakt dobrý.
Pokračujeme na sever ke shluku pěti větrných mlýnů a po prohlídce této památky uhýbáme doprava a jedeme na trajekt. Přejedeme na pevninu a vzhůru k Tallinnu. Ještě po cestě odpoledne natankujeme, Mercedes dokonce benzin ochucený pískem, protože se mu zachtělo papat Super 98, kterého zde lidi moc neberou a opět hledáme kemp nadivoko. Nejdříve se nedaří, podnikáme několik výpadů do okolní krajiny ale vždy, když najdeme nějakou slibnou lesní cestičku, skončíme u nějaké dači nebo u močálu. Pak se na nás usměje štěstí a nacházíme malebné údolíčko porostlé břízkami nad nímž se tyčí romantická zřícenina kamenného větrného mlýna. Chybí jen strašidlo. Počasí se zhoršilo, ostrý déšť a vítr šlehá do našeho přístřešku, ale pod plachtami je nám dobře. Na grilu syčí kotletky a místní uzenářské speciality, a tak ani ta trochu větru a vody moc nevadí. Teda až do chvíle, než Pavel zjistí , že si nezavřel pořádně stan na návětrné straně a má v něm kaluž asi ¾ metru v průměru. Ráno je na chvíli nebe jak vymalované, do Tallinnu to máme jen hodinku po dobré silnici a tak jsme tam okolo desáté. Pokladů je v Tallinnu a okolí tolik, že je z GPSky musel smazat, aby viděl kudy jedeme. Jinak viděl na obrazovce jenom GCxxxx.P. Při příjezdu, na první pohled normální velkoměsto, ale jak uděláme prvních pár kroků od parkoviště do historického centra, je to nádhera. Perfektně zrestaurované památky a celé staré město. Začínáme u pozůstatků gotického hradu a pokračujeme přes prohlídku pravoslavné katedrály dále do historického centra. Co budova nebo ulička, to skvost. Horní a spodní město na sebe navazují klikatými uličkami mezi stavbami až 700 let starými a celý komplex je obehnán původními hradbami ze 14.tého století. Srovnání se Starým městem Pražským a Malou stranou je na místě. Estonci i cizinci jsou si dobře vědomi kvality a ceny městské rezervace. Fotoaparáty turistů z celého světa cvakají, nejsou tu však žádné stánky s brakem, ani kapsáři, žebráci a póvl z celého světa jako v Praze. Stanovili jsme si na prohlídku města jen 4 hodiny, ale nebylo to dost na zažití atmosféry. Až později si slibujeme, že se do Tallinnu se ještě vrátíme a užijeme si ho.
Z Tallinnu vyjíždíme odpoledne a jedeme se někam vykoupat. Pak navštívíme kapitánskou vesničku a najdeme k zakempování pěkné místo na břehu moře pod mohutnými sosnami. Hezké místo, jen to moře, mělké po kolena kam až dohlédneme, by mohlo být hlubší.
Příštího dne točíme směr jih a vnitrozemím nastupujeme cestu zpět. Ráno navštívíme sousední pláž k poslednímu vykoupání v moři, popojedeme až k městu Kohtla Jaerve, 40 km od ruských hranic pod Petrohradem Do Petrohradu je to odtud 260km. Škoda že nemáme víza. Ermitáž jsme ještě neviděli. Skoukneme 25m vysoký vodopád na mořském břehu a ujíždíme na jih k Čudskému jezeru, které tvoří hranici mezi Estonskem a Ruskem. Je to úžasné sladkovodní moře o délce asi 200 km a u něj budeme hledat místo na jednodenní odpočinek, než nastoupíme cestu domů. Po cestě k jihu se přesvědčujeme, že tu opravdu žije převážně ruská menšina. Je to znát na zanedbaných domech a špinavých vesnicích. Podnikáme mnoho výpadů směrem k břehu jezera ve snaze nalézt vhodný kemp, ale dlouho se nedaří. Odmítáme nabídku jednoho domorodce kempovat u něj na zahradě poblíž zchátralé továrny a nakonec se vracíme k místu, které jsme již jednou viděli a původně zavrhli. Na Mercedesu začíná vznikat problém na palivovém systému a Oktávie má defekt. Velké štěstí, že máme soupravu knotů na opravu bezdušových pneumatik, protože speciální klíč na bezpečnostní matice u kol zůstal kdesi v českém servisu a bez něj by se pneumatika měnila jen těžko. Konečně jsme v kempu na břehu Čudského jezera, který byl zřejmě nedávno zřízen. Starají se tu o něj dvě děvčata – studentky, slušně ovládající angličtinu a k našemu překvapení jsou zde k bydlení i chatky a k dispozici sauna. Cena přijatelná, únava přiměřená a tak rozbíjíme tábor na dvě noci. Pěkné prostředí, gril už zase příjemně čudí a sauna funguje. Jen kdyby voda v jezeře byla bez řas, ale i ty rozežene noční vítr. Následující den je vyhlášen klid na lůžku, kterého však využijí jen někteří. Tři posádky vyjíždějí dopoledne na prohlídku do nedalekého města Tartu, protože se praví, že Tartu je nejestonštější město v Estonsku a to se přeci nedá minout. Pověsti a bedekry nelhaly. Stojí za to vidět secesní architekturu středu města, starobylý kostel, ruinu největší cihlové katedrály, příjemný romantický park a poobědvat v restauraci u bývalých kasemat. Ostatní dojedli zbytek pečeného masa odvčerejška, dopili skvělou malinovou vodku, večer si dali saunu a taky jimbylo dobře.
Po pohodovém dni pěkně odpočinuti pokračujeme dále. Rozhodli jsme se navštívit údolí řeky Gauja, která teče z vnitrozemí Lotyšska podél hranic s Estonskem a ústí do Baltu severně od Rigy. Je to sice zajížďka, když uvážíme, že dalším a posledním cílem před návratem domů je litevský Vilnius, ale láká nás vidět v bedekru slibované neopakovatelné scenérie , impozantní křižácké hrady u Sigulda a největší přírodní ZOO v Lotyšsku. V městě Valga překračujeme hranice z Estonska do Lotyšska, po cestě na jih ještě navštívíme městečko Césis, takový lotyšský Písek , a vstupujeme do národního parku Gaujas. Překvapením je, že prašná cesta končí na břehu řeky, most nikde, jen přívoz se starým ruským převozníkem. Přeprava trvá poněkud déle, protože většinu našich aut přepravuje prám samostatně. Do vyhlášené přírodní Zoo přijíždíme už dost pozdě a zvířata buď spí, nebo někde vzadu v ohradě čekají na krmení. Blíží se večer, jedeme dál a u Siguldy hledáme kemp marně. Nakonec zřídíme tábor u slepého ramena řeky Gauja. Večer bojujeme s komáry a ráno místo skvostného hradu nacházíme zříceninu upravenou na amfiteátr. Průhledem střílnou je však vidět v dálce méně než daleké krásný zachovalý červený hrad z pozdější doby a naproti přes údolí je ještě letohrádek. Ale na velkou prohlídku to není a tak ještě dopoledne opouštíme Siguldu a směřujeme do Litvy na prohlídku Křížové hory u města Šiauliai.
Mercedes zlobí a pocukává, Octávia má nějaký problém na přední nápravě, Hiulux vydává podivné zvuky z oblasti ložiska zadního kola, ale jinak je pohoda a brzy jsme v Litvě. Vyhledáme motorest a posilníme se před výstupem na Křížovou horu. Posezení u motorestu se dost protáhne, protože řidička Terrana přehlídne při couvání zaparkovaný návěs a poněkud zkrátí záď vozu. Dalších pár hodin strávíme čekáním na ukončení policejního vyšetřování a vyrábíme z lepenky a lepících pásek náhradní zadní okno a roh Terrana.
Po pár kilometrech už zase na silnici nalézáme proslulou Křížovou horu. To je ale překvapení. Desetimetrový kopeček uprostřed roviny, celý posázený miliony (a to doslova) křížů, křížků a křížečků je slavným poutním místem, které navštívilo mnoho slavných osob včetně papeže a kam si každý může přidat i křížek vlastní. Nemusíte si ho vozit, stačí když si ho koupíte v některém z devíti stánků, které se tímto artiklem zabývají. Ještě chvíli a bude to opravdu hora křížů, protože už teď se pod některými velkými kříži kupí malé kopečky z menších křížků a růženců. Najdete tu i pomníky Litevských partyzánů z padesátých a šedesátých let 20.tého století. Místo, které je jistě pro někoho svaté a památné, ale jinak poněkud bizardní a morbidní, pochybně oslavující křesťanství na základech pohanské svatyně, která na kopečku původně byla. Ale za prohlídku jistě stojí.
V pozdním odpoledni pokračujeme k Vilniusu, hlavnímu městu Litvy a vyhlášené městské památkové rezervaci. Do večera mnoho neschází a tak hledáme, kde hlavu složit. Přes Panevežys najíždíme na dálnici k Vilniusu, ale stále se v okolní rovině nedaří najít kemp ani motel. Nakonec část posádek odbočuje k nedalekému rybníku, kde sice najdou místo na kempování, ale taky jim v noci dělají společnost místní výrostci s divokou diskotékou a dvě posádky o mnoho kilometrů dále nalézají hotel nejvyšší úrovně s komfortem a skvělou večeří. Ráno se opět obě skupiny spojují a pokračujeme do centra Vilniusu. Pověsti nelhaly, město je zajímavé a památková část stojí za to vidět. Možná by to chtělo ještě nějaký rok počkat, až se podaří dokončit opravy kostelů, které Rusové používali jako skladiště. Domy ve vedlejších uličkách se zajímavými dvory a parky, ve kterých stojí kontejnery a válí se stavební odpad. Jinak velmi pěkné, ale Tallinnu se nic nevyrovná. A to vedro. Bylo okolo 30ti stupňů a my jsme nebyli zvyklí.
Odpoledne začíná náš návrat domů. Polovina aut má nějaký ten drobný problém, ale jede se. Za Vilniusem se napojujeme na silnici ke Trakkai a za ním pokračujeme již známou cestou k tábořišti u Birštonas. Další den pak dále přes Marijampole do Polska směr Varšava a domů. Dojeli všichni až na Mercedes. Vlastně ten dojel také, ale na odtahovce od Varšavy, protože Estonský písek v benzinu dokonal svou zkázu a dále už to nešlo.
Prožili jsme rušných 16 dnů a zážitků máme až se nám pletou. Poznali jsme tři pobaltské republiky, o kterých jsme toho ještě před měsícem moc nevěděli a kdyby nic jiného, přínosem je, že už nikdo z nás si nesplete Litvu s Lotyšskem (Teda kromě Pavla. Nikdy neví která je ta první, zvlášť když to je Lietuva a Latvia a jedna má LV a druhá LT.P), neřekne že Riga je v Estonsku etc.
Viděli jsme většinu toho, co jsme si předsevzali. Zažili a pocítili jsme rozlehlost přírodních prostor, vůni starých sosnových lesů, čistotu řek a říček, divokost Baltu a tichou krásu prázdných pláží. Památek a připomínek dávné i nedávné historie bylo tolik, že si je klidně i můžeme splést. Prohlížení filmů a fotek by zabralo několik dnů. Vydařená expedice to byla. Rozhodnutí, že v létě je nejlépe na severu bylo správné a tak již teď plánujeme další expedici na příští léto a to Švédskem k severnímu polárnímu kruhu a přes Finsko zpět.
Petr Sladkovský
Pavel Rudolf