Nastal konec dubna, a to je právě ten správný čas vyrazit se podívat na jedno z nejtěžších offroadových klání v Evropě. Šest posádek kamarádů z Offroaders vyráží 27. dubna přes Vídeň, Gratz, Maribor a Zagreb ke kempu u městečka Vojnič v Chorvatsku. Schéma Trophy se oproti loňskému ročníku změnilo. Pořadatelé na samý začátek zařazují lehčí a rychlejší tratě a výchozím bodem již není osvědčený kemp Barilovič. Páteční prolog se odehrál bez nás. Přijíždíme do kempu až v pátek navečer a nocujeme pod bizardní stavbou bývalého památníku Jugoslávských partyzánů, který čas a nenechavci již značně zdevastovali.
První etapa v sobotu 28.4. začíná seřazením všech aut a posádek na prostranství v obci Vojnič a odstartováním. Jsou zde k obhlédnutí plně vybavené offroady všech velikostí a kategorií. V závodním poli jsou zastoupeny především Mercedesy G, Toyoty, Jeepy Wranglery a Samuraje ale také např. Pinzgauery. Všechna auta jsou po technické stránce připravena na zdolání toho nejtěžšího terénu a vybavena nejméně dvěma až třemi navijáky, kotvami, nylonovými lany, kurtami atd. a samozřejmě obuta na pneumatiky MT extrémní velikosti a nejhrubších vzorů dezénu.. Celé závodní pole se přesunuje do lesního prostoru a etapa je zahájena poměrně nevinně sjezdem lesem po dřevařských cestách a pokračuje přes bažinaté údolí. Bažiny lze objíždět mezi keři, prorážet si cestu v okolním pevném terénu a tak získávat cenné minuty před ostatními, kteří za pomocí navijáků zdolávají rozbahněnou soutěsku. Některým závodníkům to i přítomný pořadatel poradí. Je to určitě o tom, najít nejschůdnější cestu a tou pak projet. Silné vozy zahrabané v bahně jsou spíš na překážku.
Již v tomto úvodu se ukazují jak jezdecké, tak i morální kvality jednotlivých posádek. Někdo lana cizích navijáků přejíždí (spatně), někdo podjíždí (správně). Soutěž sponzoruje firma Ramsey, ale na všech autech kvílí navijáky Warn s rychlostní převodovkou. V některých okamžicích je v údolí i pět zapadlých aut na jednom místě a vyprošťují se jak se dá. V jednu chvíli jsou v údolí všechna auta najednou, protože první ještě nestačili vyjet a poslední už vjeli dovnitř. Celé závodní pole se tak navijákovou rychlostí posunuje dopředu. Jak se posouvá závod během tohoto dne, přejíždíme i my podle novinářského roadbooku na další a další stanoviště v okolních lesích. Kamery a fotoaparáty jsou plně zaměstnány. Po lesním úseku vyjíždějí auta do údolí, kterým mohou projet pouze po nepoužívané železniční trati. Asi čtyři kilometry drncání po pražcích a přejíždění kolejnic ve vyhybkách řádně prověří na autech všechny spoje. Jako suvenýr jsme si odnesli několik uvolněných pražcových hřebů. Ještě pár brodů a večer končíme v kempu Vojnič. Všichni jsou nadmíru spokojeni se zážitky toho dne.
Nedělní etapa (Trophy Day) začíná startem v místech jedné loňské etapy, ve které je třeba zdolat svah v lesním terénu s výškovým převýšením několik desítek metrů a sklonem až 40 stupňů a to dolů i nahoru a mezitím projet řečištěm lesního potoka, zaříznutého do údolíčka se strmými svahy, kameny a napadanými stromy. Zvlášť průjezd potokem je divácky velice atraktivní. Trophy Day je o tom, že závodí vždy tři posádky určené losem a navzájem si pomáhají. Měří se úspěšnost celé trojice. Ve chvíli, kdy „Hasimu“ Burghardovi s Toyotou zkolaboval přední naviják, začaly už docela i téct nervy. Auta se míjela „plech na plech“ a vůbec bylo na co koukat.
Další část etapy je zpestřena obtížným brodem, rozbahněnými výjezdy a sjezdy. Výkony posádek i strojů jsou úchvatné. V některých týmech se začínají projevovat rozdíly v umu, zkušenostech a výdrži techniky. Jedním z úkolů bylo i natáhnout lanový most pomocí třech navijáků natolik bezpečně aby po něm jeden ze spolujezdců přešel přes 20 m hlubokou strž. Večer se dovídáme od jednoho z hlavních pořadatelů, že nejsme nadále v kempu Vojnič vítáni, hlavně proto, že nejsme místními organizátory zaregistrováni a příslušně zkasírováni. Lesy jsou zde rozlehlé a z minulého ročníku známe pěkné místečko pro kempování v Prasečí rokli. Ideální bivak, o samotě v lese u potoka, koupel po parném dni zažene vlky, večerní ohýnek, opékají se bifteky, piva a vínečka je ještě dost, prostě offrouďácký ráj. A navíc oficiálně povolený místním hajným.
V pondělí ráno nacházíme snadno začátek další etapy a rozhodujeme se vyrazit po trase (pěšky !!! ) Prošli jsme se pořádně ale bylo to o ničem. V listnatém lese se závěrečným sjezdem by mohly cvičit leštěnky. Na sjezdu se první tři auta jistí, protože vrstva listí je hodně kluzká ale jak jsou vyjety koleje, ostatní již sjíždějí bez navijáků. Na dalším stanovišti se díváme, jak si závodníci poradí s průjezdem potokem a výjezdem na asi 2m vysokou téměř kolmou stěnu břehu. Horkých chvilek s auty těsně před převrácením je tu k vidění docela dost. Rychlé úseky po lesních cestách střídají brody, bahna a strmé výjezdy na homolovité kopce. Ve vymletých dřevařských cestách jsou kamenité kaskády s kameny jak „telefonní budky“. Zvláště ta, co jsme viděli, byla opravdu slušná. Asi 200m výjezd spíše korytem potoka než cestou. Vidíme, jak se auta staví na zadní, skáčou, čtyřbodové pásy řidičů a spolujezdců mají dost práce. Nakonec kromě Burgharda s Toyotou všichni končí na navijáku. Ale výkon přes 400 koní a široké hrubé pneumatiky udělaly z Toyoty téměř nezastavitelné monstrum. Navíc jí opět nešel přední naviják, tak to „Hasi“ prostě projet musel. Horký den končíme opět v lesním zátiší u potoka, s ohýnkem a dobrou náladou.
Úterní program byl původně naplánován jako zlatý hřeb výpravy. Měli jsme v úmyslu projet některou z minulých etap a na vlastní kůži si vyzkoušet záludnosti tras a obtížnost terénu. Nakonec jsme se ráno dohodli, že auta pojedou sledovat další etapu, na které byla avizována velká obtížnost a Michal s Tomem se vypravili na čtyřkolkách na závodní trasu minulého dne.
Očekávaná obtížnost úterní trasy byla snad i překonána. Pořadatelé zavedli závodníky do širokého mělkého údolí, do kterého ústilo několik potoků a byla zde rozsáhlá bažina. Vedro, komáři, pach bahna. V nízkém křovinatém porostu si prorážejí cestu jedno auto za druhým. Spolujezdci se brodí po pás bahnem, navijáky syčí. Když se někdo konečně trochu rozjede, rozvaluje okolo sebe vlny bahnité vody. Není z toho úniku. Na konci bažiny je kontrolní stanoviště pořadatelů. Spolujezdci a zvláště spolujezdkyně (ano, i dvě ženy jely jako spolujezdkyně) si zde zaslouží vavříny. Sledujeme ten boj přes poledne a pak pokračujeme na další úseky, které už svojí atraktivitou nedosahují bahenní lázně. Odpolední odpočinek s kávičkou na louce přijde docela vhod.
Středa ráno je okamžik loučení a to jak se závodem, tak i nás mezi sebou. Dělíme se na tři skupiny, projíždíme naposledy Vojničem a pak už jen po silnicích a dálnicích domů. Zážitků, zkušeností a dojmů máme vrchovatě. Snad nám vydrží odhodlání od včerejšího táboráku, kde jsme naplánovali naši vlastní účast na Croatia trophy 2006.
Petr Sladkovský