EXPEDICE ALBANIE 2003

Vše začalo v Rotary clubu v březnu 2003 při přednášce o aktivitách Offroaders. Přihlásil se do diskuse nenápadný rotarián, který jen tak prohlásil, že offroad v Albánii by nebyl špatný, a že při přípravě expedice by mohl být jako konzul nápomocen. Nasadil nám brouka do hlavy a tak postupně uzrál nápad, jak vyrazit do krajiny, která je pro nás nejen exotická ale též opředená sítí negativních zpráv a velmi odrazujícími informacemi o nebezpečnosti, banditismu atd. Všichni máme v paměti nedávné zprávy o zmizení našich turistů v albánských horách a množství různých politických a ekonomických krachů, které se v této zemi odehrály. Propátrali jsme všechny dostupné materiály a z informací, které jsme získali, na nás právě pozvání do této země nedýchalo.

Ale takové zprávy lidi z Offroaders neodradí. Dále jednáme na dálku s panem konzulem, získáváme další poznatky a připravujeme trasu cesty. Pan konzul, ing. Krejčí, je turista a fotograf, procestoval velkou část Albánie, má cit pro krajinu a pochopení pro naše cíle. V červenci přijíždí pan konzul do Čech a domlouváme další podrobnosti. Rozhodnutí dozrálo, určitě jedeme. Podřídíme se radám a doporučením a vynecháme lokality Albánie, které by zřejmě bez vojenského doprovodu nebylo vhodné navštívit. Jedeme v září. Malý počet účastníků, plná výbava, odhodlání a účast pana konzula při cestě, vše je připraveno. 10.9.2003 je sraz v Brně. Jedou 3 auta : Pavel a Jarka na Toyotě Hilux, Vojta a Julka na Nissanu Terano II., Petr a Jana na Mercedesu ML 320.

Počítáno z Prahy nás čeká ten den cca 1000 km z celkových 1750, předpokládaný je nocleh v Srbsku. “Na Bělehrad!“ paní Müllerová. Na předměstí Bělehradu trochu zakufrujeme (noc a málo cedulí), ale pak se najdeme a k půlnoci již večeříme a nocujeme v příjemném motelu. 11.9. razíme dál Srbskem a Černou Horou. Máme zpoždění, opravuje se Toyota a na horských silničkách se lepší rychlostní průměr neudělá. Máme být k večeru v Tiraně, ale už víme, že nestíháme. Voláme na vyslanectví, kde nám kempování v Černé Hoře nebo na severu Albánie nedoporučují. Po poradě jsme rozhodnuti, že do Tirany dojedeme. Bloudíme v Podgorici, kde projíždíme podjezdem se 40cm vody, a pokračujeme na hranice. Cesta je prologem k Albánii. Jsme na mezinárodní silnici ale kdybychom nevěřili Pavlovi a jeho GPS, otočili bychom a hledali jinde. Silnička je široká asi 4 m, samá díra, podél odpadky a vraky aut, člověk má pocit, že jede na smeťák. Konečně jsme na hranici. Černohorci mají černou hodinku, jsou bez proudu ale jinak důsledně vše kontrolují. Skok a jsme v Albánii. Tady mají proud a předpisy. Zaplať! Nejdříve veterinář a jeho poplatek, pak jedno okénko a dvě kartičky, jiné okénko s certifikátem na auto a poplatek atd. Tři auta a šest lidí zvládli díky své píli za hodinu a dvacet minut. Jedeme dál rozhodnuti dojet do Tirany. Je bouřka, tma, leje, silnička jak třesadlo. A zlatý hřeb je krajské město Shkoder. Kdo nevidí, neuvěří. Ulice jak tankodrom, žádné značení, tma. Kufrujeme ale jedeme dál. Po půlnoci jsme v Tiraně a kupodivu rychle nalézáme hotel, ve které máme rezervaci. Noční vrátný mluví plynně albánsky a na jakoukoli naší otázku vrtí hlavou. Ač neradi budíme pana konzula a nakonec se vše v dobré obrátí. Bydlíme a spíme, ale jen do pěti hodin. Muezin z mešity odnaproti ukazuje co umí. Se zesilovačem a tlampačem bych to uměl taky.

12.9. ráno jdeme na vyslanectví. Najdeme ho snadno, je v zamřížované ulici hlídané policajty z obou stran. Věnuje se nám obchodní radová paní Toufarová a pan konzul Zdeněk Krejčí a s nimi též všichni zaměstnanci vyslanectví. Péče a rady k nezaplacení. Osobně doufám že jim budeme moci někdy v budoucnu tuto službu oplatit, protože jen poděkování nestačí. Děkujeme a není to fráze. Získáváme další informace o politické, bezpečnostní a hospodářské situaci v Albánii, které bychom jinak nezískali. Odpoledne si odskočíme do hor nad Tiranu na vyhlídku. Dokola sice bunkry, ale jinak krása. Večer je na zahradě vyslanectví setkání za účasti několika místních podnikatelů. Další informace, kontakty a doporučení, skvělé pohoštění, bezva nálada. Spíme opět v hotelu.

13.9. vyjíždíme z Tirany za účasti pana konzula. Směr jihozápad. Krajské město Berat nás vítá deštěm. Je smluvena krátká neoficiální schůzka, jen takové pozdravení, u pana prefekta. Jsme připraveni na offroad v horách a příslušně vystrojeni. Pan prefekt nás přijímá jako oficiální návštěvu, za účasti významných osobností, přichází filmový štáb. Následuje setkání s prezidentem a členy obchodní komory, dále pohoštění, prohlídka centra města, muzea, hradu, nakonec stylový oběd. Při jízdě pěší cestou na hrad jsem odřel bok Mercedesu. Kruci. Celkově utrpělo jak naše sebevědomí, tak též harmonogram cesty.

Uff, konečně z města ven do hor. Přesun po venkovské silnici, jízdní průměr pod 30 km/h, žádné značení nebo směrníky, „za kravínem možná doleva“ Díky panu konzulovi probíhá cesta hladce až do dalšího města. Na náměstí jsme neobjeli pomníček ve středu a jsme pronásledování místní policií. Když zjistí, že s námi si moc nepoklábosí a ještě k tomu jsme z „abasy čeke“, neradi nás pouští dál. Vyjíždíme přes smetiště z města a jsme konečně v horách, u kaňonu jak a amerického filmu. Spousta nádherných výhledů, fotky, bunkry, vojenská posádka. Přejíždíme přes pochybný most nad stometrovou propastí a dál do kopců, dál od cest. Kempujeme mezi keři, ohýnek, ohnivá voda, konzul je Zdeněk, vzduch jak v lázních, měsíc jak kolo od vozu. Spí se někde líp?

14.9. Přivítalo nás nádherné ráno. Kopce v barvě medu, mlhy nad řekou, neprší. Vyjíždíme podél kaňonu zpět a odbočujeme k vysokému pohoří na severu. Za městem míjíme vojenské opevnění s posádkou a dál opuštěný muničák. Šplháme výš a výš. Cesta jíl a kámen, žádné značení, serpentiny, v zatáčkách se troubí. Na mapě okreska do vesnice vzdálené cca 15 km, takže za hodinku tam jsme. Při cestě zastavujeme u betonového památníku. Je tu krásný rozhled, ale odbočka z cesty je zamřížovaná. Zřejmě vojenská oblast. A tak pokračujeme dál až do vesnice. Ve vsi za vyrabovanou školou vpravo a vzhůru na nejvyšší horu v okolí. Znovu mírně prší. Cesta nahoru je stale hezčí, přicházejí na řadu redukce a plně se využívají vlastnosti našich aut. Přibývá úseků se splavenou hlínou a výhledy z okousané cestičky v úbočí dolů do 1000 m vzdáleného údolí jsou stále hezčí. Ve výšce cca 1700 m se doškrabeme na planinu se zvláštním domem a jatkami. Je to prý místo, kde se schází jednou ročně na jeden týden islámská sekta. Je 14 dnů po slavnosti. Jejich společenstvo (cca 5 tis.lidí) při ní zpracuje několik stovek ovcí, které sem vyženou, zde je zabijí a snědí. Modlitebna je hezká a na upraveném pozemku, ale pak už jen nepořádek, odpadky, na zemi kosti, hlavy, zbytky vnitřností a rohy z ovcí.Okolo vede cesta k vrcholu do výšky 2400 m, kde je jejich kaplička. Cesta má sklon cca 20 % , je na ní splavená hlína po dešti kluzká a je v odklonu od hory. Posádky Mercedesu a Terrana nechtějí pokračovat a tak se k vrcholu za pomoci závěrek vypravuje Toyota. Pavel z Toyoty sice hlásí do vysílačky, že cesta je dobrá a láká ostatní posádky k sobě, ale po chvíli se vrací Pavlova spolujezdkyně Jarka, která mu z auta utekla, a líčí cestu vzhůru reálněji. Všichni čekají na Pavla a odhánějí mračna much, které hodují na zvířecích zbytcích, až se Pavel ve zdraví skutečně vrátil. Dojel až na vrchol a všechny mrzí, že nemohli být s ním. Na cestě zpět má Toyota defekt. Je to dvojitý průraz (spíš průpich). Opravujeme bez demontáže kola. Na závodech F1 to jde sice rychleji, ale zase při tom nemají takový výhled. Večer jsme zpět v Beratu. Ubytujeme se v místním hotýlku a působíme tím nemalou radost majitelce. Pozdní večeře v místní stylové restauraci je skvělá.

15.9. nás vítá slunné ráno. Ještě kupujeme pár suvenýrů, nejlépe popelník ve tvaru bunkru, a pokračujeme zpět ve směru na hlavní město Tiranu. Náš průvodce musí být v pondělí v úřadě a uzavírá se první etapa. Po cestě odbočujeme z hlavní silnice k místu vykopávek starořímského města a pevnosti. Vykopávky provádí francouzská expedice a část vykopaného města mají oplocenou. Přesto je to nádherné místo. Pozůstatky rozsáhlých opevnění, výhledy do kraje na kopce táhnoucí se za širokou řekou až k moři a vršky protkané starými vojenskými cestami. Dál se vracíme mezinárodní silnicí směřující do Řecka. Kousek je vyžehlený asfalt a kousek roleta a hrby pokryté asfaltem. Vjezd do okresního města znamená téměř offroad. Na hlavní třídě zmizí asfalt, jezdí se v kamenitých dírách, okolo je tržiště a v tom mumraji se mezi tiráky pohybují lidi i zvířata Zastavujeme v centru, projdeme si tržiště a zapadneme do nedaleké hospody na pozdní oběd. Nemají velký výběr, a tak si dáváme všichni to jedno jediné pečené maso a salát. Dobré to je, ale okořeněné místní folklorní hudbou z amplionů značného výkonu. Kodrcáme se dál do Tirany a chceme se vykoupat na plážích u města Dures. Když najdeme pláž zhusta pokrytou odpadky, přejde nás chuť. Večer se v Tiraně ubytujeme v hotelu a pak prohlížíme doma u Zdeňka fotografie Albánie, připravené pro výstavu. Také plánujeme další část cesty. Večeříme královsky v místní luxusní restauraci a to za ceny naší hospody. Pěší cestu zpět do hotelu jsme si zkomplikovali malým zablouděním a prošli jsme tak několik tmavých uliček. Žijeme.

16.9. Ráno procházíme střed Tirany. Ještě pár suvenýrů a dámy chtějí koupit italské botičky. Kupodivu žádná nemá ani 36, ani 37. Navštěvujeme znovu vyslanectví ČR, kde dokončujeme plán další cesty po Albánii a loučíme se. Na základě doporučení vynecháme severovýchodní části Albánie u hranic s Kosovem a Makedonií a vyrážíme na jih. První část cesty na Dures a Fier již známe ale jiné cesty není. Pokračujeme na Gjirocaster. Po cestě se znovu střídají silnice v dobrém stavu a spíše offroadové. Část cesty kopíruje široké údolí řeky a otevírají se zde pohledy na mnohakilometrové úseky řečiště stvořeného pro jízdu v písku, štěrcích a brodění. V okolí našeho cíle nejdříve marně hledáme místo pro camp, ale pak ho nacházíme u vypuštěného jezera. Kempujeme mezi kopci, sice v trní ale s ohníčkem a je to paráda.

17.9. Odjíždíme z campu přímo do města a na hrad, který se vypíná na ostrohu nad městem. Město je ve své staré části skanzen. Domky přilepené do svahů, úzké a klikaté uličky, střechy pokryté kameny a nad nimi hrad, před jehož bránu lze autem vyšplhat. Náramné stavení, ve kterém Albánci pořádají folklorní slavnosti, vystavují novodobé zbraně i americkou stíhačku, kterou kdysi za Hodžova režimu sestřelili. Něco nakoupíme a jedeme dál k jihu. Silnice se vine do kopců ostrými serpentinami nahoru a dolů. Ze silnice odbočují výjezdy vzhůru a dolů do okolních kopečků po zarostlých a neznačených cestičkách. Odoláváme a pokračujeme až k místu nazvanému Modrá laguna. Tady řeka vyvěrá přímo ze země a má úžasnou škálu neskutečně modrých barev. Okolní oblé kopce se spojují do vlnitých hřebenů a lákají k výjezdům. U laguny se setkáváme s paní radovou Toufarovou a její rodinou a dostáváme pár dalších užitečných rad. Pokračujeme v cestě na pobřeží. Obědváme v rekonstruovaném hradu, tyčícím se na kopci nad Sarandou. Nacházíme se v nejjižnějším cípu země. Tudy kráčely dějiny. Jedeme se podívat na vykopávky v Butrinty. Silnička skončí v moři u přívozu přes úžinu, na ostrohu je starobylé město a hrad a z druhé strany azurové jezero. Podél břehů jezera jsou vysoké kopce a dokola se vinou linky ztracených cestiček. Po prohlídce vykopávek obracíme na sever a zahajujeme cestu zpět. Jedeme podél pobřeží. V zátočině mezi ostrými skalami nacházíme prázdnou pláž. Až na bunkry vypadá úplně normálně. Zakempujeme. Koupel v moři při zapadajícím slunci je báječná. Večerní ohýnek je okořeněn příchodem škorpióna, který donutil Pavla k obutí dosud bosých nohou. Spánek za zvuků příboje nemá chybu.

18.9. pokračujeme podél pobřeží na sever. Vidíme bezpočet krásných pláží, ohraničených kopci a skalami s bunkry, nalézáme opuštěnou pevnost a ponorkovou základnu, šplháme od moře do tisícimetrové výše. Kvalita cest a dopravního značení nás už nepřekvapí a pomalu se loučíme s Albánií. Na hranicích zjišťujeme, co je ještě třeba zaplatit na poplatcích a jsme v Černé Hoře. Protože je noc, spíme v nejbližším hotelu v Tuzi. Sbohem Albánie, poznali jsme pouze tu menší a bezpečnější část ale jednou, až se zklidní divoké poměry, se určitě vrátíme a pokloníme se krásám celé země.

19. – 20.9. Jedeme zpět a moc nepospícháme. V Černé Hoře nacházíme nádherná přírodní zákoutí, výhledy, údolí řek, jezera ale není na to dost času . Vjíždíme do Srbska a cestu už známe. V Bělehradu znovu kufrujeme ale pokračujeme až do Nového Sadu na nocleh. Další den pokračujeme již po dálnicích směr Čechy, ochutnáme maďarskou kuchyni a Pavel s Jarkou si užijí termální koupele. Zmatky na D1 za Brnem nás vracejí do reality a cesta končí.

Petr Sladkovský foto Pavel Rudolf

Průtah městem, Shkoder, Albanie
Náš hotel, Tirana
Setkání na velvyslanectví, Tirana
Přednáška paní radové Toufarové o hospodářské situaci v Albánii
Nejhezčí v Albánii jsou Hotely, restaurace a benzínové pumpy. Jedna z nich., Tirana
Výhled z hotelu, 4.patro, Tirana
Obydlené poloruiny na hlavní třídě, Tirana
Panoráma Tirany z výšky cca 1000mnm
Jeden ze 750000 bunkrů, postavených za Hodži.
Uplakaný Berat. Ale vyčasilo se.
Na návštěvě u prefekta Beratu.
Město tisíce oken. Berat
Město tisíce oken. Berat
Výjezd na hrad. Berat
Kaňon řeky Osumit nedaleko Čorovodu.
Zdeňek, Vojta a Julka nad kaňonem.
Ráno nad kaňonem.
Trochu podezřelý most.
Okolí Čorovodu z výšky cca 1000mnm.
Druhá strana masívu Tomori.
Cesta na Tomori (cca 1400mnm)
Pokračování cesty na Tomori (cca 1600mnm)
Pohled z Tomori ( cca 1600mnm)
Vrchol Tomori, 2400mnm.
Vrchol Tomori - GPS
Auto jsem musel nechat kousek pod vrcholem.
Cesty v Albánských horách.
Cesty v Albánských horách.
Mezinárodní silnice na Řecko. Balish
Pobřeží u Dures
Výstava moderních zbraní na hradě v Gjirocasteru.
Představa Albánce o blahobytu. Mercedes.
Výjezd do sedla.
Modrá laguna.
Příroda u Modré Laguny.
Hrad - restaurace nad Sarandou.
Letovisko Saranda. Na Korfu je odtud 20km.
Krajina v okolí Sarandy.
Nocleh u moře se západem slunce.
Západ slunce.
Nevítaná návštěva. Obul jsem se.
Horská silnice.
0-1000mnm.
Jarka
Příjezd do Beratu
Menší spotřeba, větší výkon.
Lev zabíjí býka. -2500 let
Odjezd!